Na začátku toho, co určilo, kdo jsem a co dělám, byl tanec - disciplína, struktura, výkon. To byl můj svět odmalička.
Ale společně s ním pak přišlo i to, o čem se nemluví. Srovnávání se.
Pocit, že jsem příliš malá nebo velká, pomalá nebo rychlá.
Roky jsem to ignorovala a čím starší jsem byla, jsem přicházela tak i o sebe sama.mA nejen o tu jistotu v tom, kdo jsem a co chci a co bych asi měla, ale i o zdraví - menstruaci. Na rok, i déle. A tehdy jsem pochopila, že moje tělo mi přestalo věřit tak jako já sama sobě už dlouho předtím.
To byla doba, kdy jsem se musela zastavit. Ne, že bych chtěla či to bylo lehké, ale protože jsem už neměla jinou možnost.
Začala jsem se učit věci, které mi nikdo neřekl.
Jak jíst, abych měla energii - ne proto, abych byla menší.
Jak cvičit, aby bylo mé tělo silné a schopné - ne, aby jen vypadalo jinak.
Jak poslouchat signály, které mi tělo posílá - ne, abych je neustále přehlušovala.
Jak sebe vidět více než jen tělo, číslo nebo slova jiných.

Cesta z tohoto nebyla rychlá, ani pěkná. Byly dny, kdy jsem myslela, že se z toho nedostanu. Ale postupně se začalo vše vracet - energie, zdraví, cyklus, radost, …, lepší (a nejlepší za celý život) vztah k jídlu, pohybu a sama sobě.

Pohyb a jídlo jsou pro mě způsoby, jak pečovat sama o sebe 🤍
Na chvíli vystoupit z každodenního shonu a soustředit se jen na sebe a své tělo.

Toto je důvod, proč a jak pomáhám hlavně ženám, které znají ten pocit - dávat vše ostatním, ale ne sobě.
Které se bojí posilovny, protože jim celý život někdo říkal, že toto či toto je forma, které by měly dosáhnout “když už cvičí tedy”.
Které ztratily či bojují se svým cyklem.
Které se chtějí starat o sebe a své zdraví.
Které už nechtějí čekat, protože ví, že bez jejich rozhodnutí se nic samo od sebe nezmění.